Jest tomu tak. Řka odříkaného jest největší krajíc, dokládám to právě drobkem dýmkomírotvůrce Romana Lichtenberga. Malý rusty prcek je vám vždy po ruce.
Ano, jsou dýmky na sváteční chvíle (a je mi jich předem líto - i krásná žena se chce milovat - dokonce pravidelně), a jsou dýmky, které jsou vašimi přítelkyněmi všedního dne. Přesně pro ten moment, kdy doma sedíte nad složenkama, krávama zelenýma, listujete v peněžence nikoliv bankovkama, než účty. A tehdy přichází na řadu dýmka z dílny Romana Lichtenberga. Je hrubá. Součkovaná. Jako dlaň zedníka z Ukrajiny. Víc. Když jí držíte v dlani, cítíte život. Se všemi bolestmi, radostmi. A stejně, jako váš úděl, i ona je stále při vás.
Filosofická odbočka
Tvoří vás nikoliv to, čím nejste. A co byste si přál. Neb jen občas. Tvoří a formuje vás to, co jste po většinu života. Totiž vy sám. A to je podstaty bazální, hrubé, voňavé hlínou, kůrou stromů, podhoubím... Že prostě jste.
Víte, ta Romanova dýmka je prostě jako všední den. Říkáte si, och! - co to je za nejapný příměr!!! Posečkejte. Pokud ztratíte dárek od své sekretářky z minulého týdne, jste asi ok. Ale pokud vám zmizí deset let vašeho běžného života, to už je jiná.
Bude vám chybět konkávní zakončení hlavičky, kterou jste slinami čistil, aby byla jako za mlada. Bude vám chybět ten pocit kůry stromu v dlani. Bude vám chybět ten pocit, že Ona je stále při ruce.
Tahle dýmka je víc než ostatní, jako žena. Manželka.
Neuděláte nic. Ona je s vámi a vy s ní. Malá, subtilní, křehká a přitom tak drsná. Ano, má své mouchy. Kdo ne.
Ta dýmka není dokonalá. Jako nikdo z nás. Ale má charakter. A jestli se dívám na dýmkomírotvůrce a jejich výdobytky, pak na jejich úmysl. Touhu, chceme-li. A v této dýmce je život ve své neskryté podstatě.
Comments